Nazdar lidi!

     Rok se sešel s rokem a máme malé výročí: je to už pětset dní, co Vás otravuji se zážitky z cest. Poprvé to byl největší ústecký vodopád (na Podlešínském potoce pod Vrkočem) a dnes je na řadě další z velkých vodopádů v okolí Ústí. Tenhle je ve Vlčí rokli u Budova.

     Budov je shluk několika domků na okraji náhorní plošiny nad pravým břehem Labe mezi Olšinkami a Svádovem. Poprvé je tahle vesnice připomínaná už roku 1184. Ještě počátkem minulého století byla vesnice určitě větší než v současnosti a v nejbližším okolí můžete najít zbytky domů téměř pohlcené vegetací. O tom, že tu lišky dávaj dobrou noc nejlépe svědčí místní kaplička:

     Na první pohled na ní není nic zvláštního a je zpustlá úplně stejně jak je v okolí zvykem, ale při bližším ohledání čeká překvapení. Ve zvoničce je stále ještě zvon! Při současných cenách kovů ve sběrnách je to jasný důkaz, že tudy žádnej Aladár nechodí. Pokud máte pocit, že na plenění se podílí i většinová populace, dosaďte si výraz "sběrač druhotných surovin". Do Budova se dostanete třeba po modré z Olšinek nebo z Březí, to jde i autem. Budov byl od roku 1950 součástí Březí a roku 1960 se stal součástí Svádova, což platí dodnes.

     K samotnému vodopádu sestoupíte po špatně značené odbočce z modré značky. Vlčí roklí protéká potůček, který je obvykle téměř bez vody, ale po loňském suchém roce je to ještě mnohem horší a mám dojem, že nebýt několika deštivých dnů bylo by koryto úplně suché. Po asi pětistech metrech dojdete na kraj kuloáru vodopádu :

     Sestup dolů není příliš pohodlný a pro člověka postiženého závratí nepříjemný. Po dešti možná i nebezpečný, aspoň mně to dost klouzalo, ale rozhodně se vyplatí. Vodopád stéká po devítimetrové kolmé čedičové stěně s výraznou sloupovitou odlučností a už tak hezké vlčí rokli dodává punc jedinečnosti.

     Pod vodopádem je vymletý převis a vypadá to, že dřív protékalo roklí mnohem víc vody.

     Ten trošek v současnosti nedoteče ani k Labi a po chvíli se ztrácí v zemi.

     Chtěl jsem dojít ještě k vodopádu v Olšinkách ( poblíž žluté značky u posledního stavení ), ale zvolil jsem zkratku lesem přímo za nosem a za chvíli jsem byl obalenej housenkama a klíšťatama a žlutou ne a ne najít. Myslím značku, žlutý houby jsem totiž našel:

     Radši jsem utek z lesa a otevřel se mi výhled na Blansko a moje bydliště:

     Našel jsem Kojetický potok a podle něj slezl Černou roklí do Olšinek. Podle mapy je tam žlutá značka, ale asi nejde přímo podél potoka a narazil jsem na ní až v Olšinkách a už jsem se nechtěl vracet. Cestou jsem potkal zajímavou protipovodňovou hráz:

     Vypadá docela obyčejně, ale překvapilo mě, jak je postavená. Jsou to veliké klece z pletiva, do kterých jsou narovnané kameny bez jakéhokoliv pojiva. Asi je tenhle systém vyzkoušenej, ale ve mně teda důvěru nebudí.