Ne, že bych trávil léto rozstřelováním zrcadel, souvislost je trošku jiná a za chvíli vyplyne z textu. Začnu od Adama, vlastně od Josefa, tedy hraběte Josefa Jana Maxmiliána Kinského, majitele Velenic, Lindavy a dalšího zboží na Českolipsku. Nějak zjistil nebo mu to spíš někdo poradil, že písek, který se v okolí poměrně hojně vyskytuje a používá se ve sklářských hutích se díky svým vlastnostem, zejména pravidelné zrnitosti, hodí na broušení zrcadel. 7. července 1767 vyčachroval s nějakou Veronikou Fischerovou ze Svitavy louku ve Velenickém údolí za něco úplně jinýho a nechal postavit zrcadlárnu, v údolí první a později celkem logicky zvanou "stará".
Je to dlouhá kamenná budova s hrázděným patrem, která v současnosti
slouží jako byt a ateliér místnímu umělci, asi keramikovi. K výrobě zrcadel
sloužilo osm leštících stolů poháněných strojem na vodní pohon. Brusírna původně
patřila ke Svitavě a od roku 1842, kdy byla katastrální hranice obcí v údolí
upravena podle toku Svitávky, byla přičleněna k Lindavě. Přesto se vžilo
označení Wellnitzer Spiegelfabrik, tedy Velenická.
V roce 1854 nechal hrabě Karel Kinský asi o
kilometr dál směrem k Velenicím postavit druhou továrnu na zrcadla nazvanou
podle okolních skal "Rabštejn". Její nádherná novogotická budova je přilepená ke
skále do které je vytesaná i část výrobních prostor.
V současnosti slouží jako
obydlí pro nepřizpůsobivé obyvatelstvo ze širokého okolí a ačkoliv několik let
bojuju s vlastní zbabělostí, zatím jsem se dovnitř nepodíval a poté, co jsem
letos při hledání Schilleho kříže kontaktoval bývalého starostu Velenic už ani
nepodívám. Byl docela přesvědčivej při vysvětlování, že to fakt neni dobrej
nápad.
V roce 1875 byla stará zrcadlárna opravena a obě fungovaly až do hospodářské krize ve 30. letech 20. století. Pohon vodních strojů v zrcadlárnách zajišťoval náhon vedený z horní části údolí. Začíná na místě zvaném Schwarzes Wehr (Černý jez):
Původní tok Svitávky tu je přehrazen a zaveden do širokého tunelu
vytesaného v pískovcové skále. Těsně nad jezem z tunelu odbočuje chodba bývalého
náhonu, která zanedlouho ústí na povrch. Po asi 400 metrech se náhon noří do
skalního masivu, kudy vede několik set metrů dlouhá a několikrát rozvětvená
chodba, kterou se přiváděla voda do obou zrcadláren. V době svého vzniku vyšla
stavba náhonu na 31 000 zlatých, což výrazně překročilo cenu obou zrcadláren a
rodinu Kinských málem přivedlo na buben.
Takhle vypadá vstup a
vpravo je vidět zbytek obslužné lávky. S ohledem na to, co bydlí za kopcem, jsem
si radši vzal kolo sebou dovnitř. Chodby jsou dost vysoké a dá se většinou
pohodlně jít a vlastně i jet na kole. Po nějaké době, když už jsem byl pěkně
zamotanej, se ozvaly hlasy. Nejdřív mi připadalo, že slyším průrvou co se děje
venku, ale když se zvuky přibližovaly dostal jsem strach, že si obyvatelé
Rabštejna jdou pro moje kolo a šrajtofli. Chtěl jsem využít momentu překvapení a
nedat svůj majetek lacino. Rozsvítil jsem všechno co šlo, včetně čelovky a
nased na kolo. Potkali jsme se za nepřehlednou zatáčkou: chudákum turistum
vypadly leknutím svíčky z rukou a tiše zírali jak za modravého svitu LEDek s
červeně blikajícím pozadím mizím v nitru hory. Tím skončila překvápka a po
několika desítkách metrů jsem se dostal k vyůstění ke staré
zrcadlárně.
Zaklenutá chodba podchází
silnici a na světlo vede ta úzká chodbička vpravo, kterou se dá blbě vylézt a
prostrčit skrz kolo je úkol podobný vyjmutí ježka z klece.
Po broušení zrcadel zbyly mimo zrcadláren ještě jeskyně po vytěženém písku. Jsou všech možných velikostí a tvarů, třeba tohle je "Cikánská jeskyně":
Ale jsou tu spousty dalších všech možných velikostí, třeba "Pustý zámek" kde se točilo několik pohádek nebo rozsáhlá jeskyně, která slouží jako svérázný motorkářský klub, je asi 60 metrů hluboká, 140 metrů široká a strop podpírá třicet pilířů . Do konce osmdesátých let sloužila jako sklad zeleniny a za druhé světové války měly být do těchto prostor z polského města Kalisch přestěhovány dílny brémského leteckého koncernu Weser, vyrábějící letecké kulomety MK 108. Vida jak se objevila souvislost! Původně se počítalo s nasazením několika set dělníků, nakonec zde pracovalo jen několik desítek lidí, protože fronta byla rychlejší. V blízkém údolí byla zřízena střelnice pro zastřelování kulometných hlavní. Její zbytky se dají při troše snahy ještě najít:
Tohle jsou zbytky bunkru a
vzadu je vidět prostřílená díra do skály.
| Jirka |