Tenhle pomníček stojí kousek od hráze nádrže na Černé Nise (Bedřichovské), asi padesát metrů jižně od modré značky. V současnosti je kolem něj vykácený les, takže není problém ho najít. Stammel se sice jmenoval jinak, kříž postavili vlastně pro někoho jiného a navíc by měl stát jinde. Jenže tak už to bývá, že je všechno jinak.
Stammel se jmenoval Augustin Zenkner a pocházel ze staré sklářské rodiny. Rod to byl rozvětvený, a aby je lidé rozeznávali, dávali jim různá přízviska. Zenknerům, kteří bydleli v původní rodové usedlosti (Stammgut), která stávala na místě dnešní chaty Královka, přezdívali Stammelové.
Pytlačit začal Stammel už v mládí. Lidé ho prý měli rádi pro jeho dobrosrdečnost a laskavost, což je podivné, když hajným vyhrožoval na potkání zastřelením. Dochovala se věta, kterou řekl lesnímu z Nové louky: " Ty, Václave, máš přece doma vosum zdravejch dětí, nedělej žádný hlouposti, kdybys mě někdy náhodou zahlíd v lese. Pro jednoho srnce to nestojí za to, běhá jich tam přece dost!" Pravým důvodem jeho obliby byla spíš spolehlivost, s níž dodával zvěřinu. Stačilo jen vzkázat a nechat zadní dveře do domu nebo na dvůr otevřené a za pět zlatek byl ráno srnec na místě. Takhle zásoboval všechny svatební hostina v Jizerských horách. Když šel na vojnu, byl už proslulým pytlákem a jsou známé lovecké historky z jeho služby. Sloužil v Uhrách u císařských kyrysníků pod hrabětem Eduardem Clam-Gallasem, majitelem revírů v Jizerských horách. Ten mu po vojně nabídl místo hajného, což Stammel samozřejmě nepřijal. Z Moravy si přivezl ženu, roku 1860 koupil dům v Hejnicích a začal hospodařit. Ale také pytlačit.
V té době se hodně hovořilo o Americe a mnoho lidí z Jizerských hor se tam stěhovalo. Stammelovi ji vychvalovali jako zemi zaslíbenou pro lovce a ráj divokých zvířat, kde nejsou hajní. Stammel se rozhodl, že i s rodinou odjede do Ameriky. Prodal hospodářství, koupil lístky na loď a ještě naposledy se vydal do hor, aby ulovil jelena a vystrojil z něj hostinu pro své kamarády. Bylo úterý 6. října 1863.
Přešel celé hory a jen pár kilometrů od své rodné Královky nad údolím Černé Nisy střelil svého posledního jelena. Nedaleko odtud byli na číhané dva lesníci: Anton Mieth a adjunkt Neuwinger z Nové louky. Šli se podívat na místo výstřelu a uviděli pytláka skloněného nad jelenem. Stammel je zahlédl a okamžitě vystřelil, adjunkt uskočil za strom, ale Mieth se s výkřikem skácel k zemi. Pak vystřelil Neuwinger, nestaral se o pytláka a pomáhal Miethovi, který měl prostřelené pravé stehno.
Teprve pozítří, 8. října, se po horách roznesla zpráva, že se Stammel nevrátil ze svého posledního lovu, a lidé se jej vydali hledat. Našli ho asi kilometr od místa přestřelky. Ležel v hustém lese tak, jak ho vídali chodit na lov: ve vestě ze světlešedého cvilinku, s vysloužileckou čepicí omotanou červeným šátkem a ve vysokých botách z červené juchty. Na obličeji měl přilepený žíněný plnovous. Tvář měla neobvykle vážný, ale nikoliv bolestný výraz. A nejpodivnější věc - hlava mrtvého spočívala na podušce ze zeleného, čerstvě natrhaného mechu.
Stammel byl za ohromné účasti lidí pohřben v Hejnicích na dnes už zrušený hřbitov u kostela. Anna Zenknerová se odstěhovala s dětmi do Ameriky. Adjunkt Neuwinger byl přeložen na Moravu, aby v lesích nedošel úhony.Lesní Mieth se po dlouhé době uzdravil a jeho rodina nechala na místě neštěstí postavit pomníček s křížkem.
| Jirka |