"Nedaleko Těchlovic nad Babutínem (Babětín) viděti jest místo hradu Vrabince na konci táhlého a vysokého pohoří, které se nade vsí Lhotou (Přední Lhota) sráznou skalou končí. Tento konec rozděluje se na vrchu v několik pitvorných skalek. Když se jde ode Lhoty, viděti jest tři skalky vedle sebe, od Babutína tolikéž. Celkem je jich pět. Severní a největší z těchto skalek podobá se hrubému špalku, kdežto západní též hrubá jest vysoký kužel. Mezi oběma stojí skalisko rozsedlinou rozštípené, jehož část k jihu vystupující zdálí má podobu medvěda sedícího neb obludy jemu podobné. Nazývá se Čertův nos. A zase na jeho druhém oddělení jest kus zdi podobající se zdálí muži s čepicí aneb z jiné strany kalichu. Nejpitvornější jest Vrabinec, hledí-li se naň od posledního domku vsi Babutína. Mníme tu viděti obludu medvědovitou, jak se skály shlíží, s patrnýma očima, nosem a ušima (jiní porovnávají s kočičí hlavou a opět jiným zdá se býti hlava kozákova); vedlé toho vlevo spatřuje se postava zastřená, ana nos zdvíhá a naproti tomu klečí postava s hlavou vztyčenou. Domnívalo se odtud, že se lidem zdálo tu viděti dva kněží pohanské příšernou modlu vzývající a pochází pojmenování lidové hradu Heidenschloss (Pohanský zámek); ale snad jméno to pochází od starodávné ohrady kamenné, která byla pod Vrabincem. Na dotčených pitvorných skalách stával hrad Vrabinec neb Vrabník, později od Němců Sperlingstein (Vrabčí kámen) pojmenovaný." A. Sedláček "Hrady, zámky a tvrze království Českého sv. XIV Litoměřicko a Žatecko (kráceno)
Já jsem bohužel člověk bez fantazie a viděl jsem jenom skály, sice hezké, ale obludy medvědovité se nějak nekonaly.
Zcela nezvykle jsem tentokrát použil automobil a nechal se dovézt až těsně pod vrchol. To je sice pohodlné, ale přišel jsem o některé pohledy z větší dálky, zejména z vrchu Poklona (464,9 m.n.m.), který je o 160 metrů vyšší než Vrabinec a je z něj asi nejhezčí pohled na zříceninu. Tak už to bývá, že z nadhledu se věci jeví lepší.
Předpokládá se, že hrad vznikl současně s Děčínem v druhé polovině 12. století, ale nelze to nijak doložit. Pověst připisuje tomuto místu kultovní význam a s ohledem na kamennou ohradu zmiňovanou Sedláčkem a jeden z výkladů vzniku pojmenování Heidenschloss se dá očekávat, že místo bylo nějakým způsobem využíváno od pradávna. První písemná zmínka je z roku 1404, kdy se Jan (podle některých pramenů Ješek) z Těchlovic píše na Vrabíně. V roce 1415 se Těchlovicové dostali do finanční tísně a Vrabinec přešel na Vartemberky, konkrétně na Zikmunda a v roce 1427 na jeho druhou manželku Anežku ze Šternberka. Nemáme žádné zprávy o dobytí Vrabince ve válkách Vartemberků s lužickým šestiměstím. Zprávu kronikáře Bereita o přemožení Reibeniku roku 1444 vztáhl A. Bernau na Vrabinec, ale pravděpodobně jde o tvrz Rybnov u Holan. Je možné, že hrad padl roku 1442, když kolem táhla lužická a saská vojska po neůspěšném obléhání Blanska a na Vrabinci chráněném jen slabou posádkou si spravila chuť. Přesto byl však Vrabinec dále udržován a roku 1504 potvrdil Vladislav Jagellonský jeho držení Zikmundovi mladšímu z Vartenberka. Krátce poté zanikl asi náhodným požárem a roku 1515 při prodeji Děčínska Mikulášem Trčkou saským Salhausenům se uvádí jako pustý.
Možná k zániku ani nebyl potřebný požár a Vrabinec byl jednoduše opuštěn, protože ztratil svůj význam pro obranu země a zemské stezky. Téměř jistě byl důležitý svou polohou jako strážní hrádek a jeho jiné využití muselo být velmi problematické. Kůň se nahoru nejspíš nedostal a povoz už vůbec ne.
Cesta z labského údolí je velmi prudká, od severovýchodu se dá poměrně pohodlně dostat na planinu pod vrcholovou skalou, ale dál už vážně jen po svých. To muselo způsobovat problémy se zásobováním a značné nepohodlí pro posádku. Se zánikem vojenského významu už nebyl žádný důvod zůstávat na takovém místě.
Začátkem minulého století stávala pod hradem zemědělská usedlost, která je na plánku zakreslená, ale v současné době je v rozvalinách. Nejspíš není obývaná už dobrých šedesát let. První stavbu související s hradem potkáte při výstupu těsně pod vrcholem, je to zbytek hradní brány (č.2)
Dál jsou jen zbytky hradebních zdí, většinou mezi jednotlivými skalkami
a na vrcholu nejvyšší z nich. Stavět bych to nechtěl, ale výhled musel být z té věže parádní.
Po zdolání tohoto skaliska jsem se rozloučil s dalšími turisty a vyrazil po červené přes Lesnou na Děčín.
Mým dalším cílem byla rozhledna Velký Chlum. Je opravená jen několik let, ale stojí bohužel příliš blízko u Děčína. Za pár let bude asi rozebraná.
Po zdolání točitého schodiště se vám otevře pěkný výhled na okolní krajinu. Rozhled není kruhový, protože věž nestojí na vrcholu a navíc je kolem vzrostlý les, ale i tak ta trocha námahy stojí za to. Na severu vidíte Děčín se zámkem a dále k západu stolovou horu Děčínského Sněžníku (722,8 m.n.m.) a na jihozápadě Javorský vrch. Mezitím samozřejmě spoustu dalších kopců a kopečků.
Z Chlumu jsem šel do údolí řeky Ploučnice prozkoumat národní přírodní památku Březinské tisy. Měl jsem představu, že budu o tisy zakopávat, ale po dlouhém pobíhání jsem potkal tohle:
není to zrovna strom velikán, ale dá se říct, že porost tisů je vitální, dobře prospívá a zmlazuje. Později vyšlo najevo, že na rozloze 36 hektarů je tisů necelá stovka a navíc většinou ve skupinách. To bych se asi ulítal. Ještě víc než tisy mě lákala "Bechlejovická stěna". Je to území, kde pod odkrytým čedičovým příkrovem vystupují na povrch nápadně vrstevnaté diatomitové třetihorní břidlice. Vzhledem k tomu, že v těchto místech se v třetihorách rozkládalo rozsáhlé jezero, je tu teď významné paleontologické naleziště. Nachází se zbytky rostlin, např. růží, žab se zachovanými měkkými částmi těla a především ráčci rodu bechleja (podle Bechlejovic).
Šťoural jsem se dvě hodiny v kamení a nenašel ani mušličku, natož bechleju. Jenom jsem z listí vyloupnul tohohle krasavce, kterej sice není zkamenělej, ale jeho pradědek ve třetihorách vypadal velmi podobně.
| Ahoj Jirka |